Všechny zlobit je možná ze začátku zábava, ale když se s vámi potom nikdo nebaví a jste pořád sami, tak už to není nic moc. Proto se hraboš Dageš rozhodl, že se se syslem Mapíkem bude radši kamarádit. Velké vyprávění o jejich velkém přátelství, o výpravách do vesmíru i do Monte Carla a nakonec i o velké zkoušce, kterou jim připravila zima.
Příběh chlapce, jehož otec odcestoval za prací, a nechal tak Fánka jen s ustaranou maminkou a jeho dětskými sny. Sny, které na každé stránce vystupují z ilustrací drobnými zlatými detaily.
Eda, Hugo a Róza jsou jiní než ostatní morčata. Podle jejich příbuzných je morče milé, hodné, hloupé a bojácné zvířátko s hladkou srstí, ale Eda je chytrý, Hugo statečný a Róza obojí. Jsou přáteli, kteří spolu neváhají podniknout ani výpravu po stopách šelmy, o které se do té doby jen vyprávěly děsivé příběhy.
Někdo má sourozence, někdo má psa, někdo má rybičky. Mína má Zvíře.
Co o něm říct, když je každý den jiné? Snad jen, že bývá občas mrzuté. Nebo růžové. Nebo veršuje. Někdy je zlomyslné. Jindy se tulí. Nebo má drápy. Bývají s ním starosti. Pokaždé je to ale nejlepší kamarád. A aby bylo jasno – není vidět.
Každý dům má kromě adresy i svůj příběh. Někdo ho postavil, někdo v něm žil, myl okna, psal domácí úkoly a vysadil stromy v zahradě. V každé ulici musel stát jeden dům jako první a každá prababička byla jednou malá holka. Dorotka nad tím nikdy nepřemýšlela, dokud nepotkala podivné obří pachole. Vyprávění o domě na Letné od jeho postavení až do dnešních dnů, o tom, s čím si prababičky hrály a jak jezdili dědečkové na prázdniny.
Všechny zlobit je možná ze začátku zábava, ale když se s vámi potom nikdo nebaví a jste pořád sami, tak už to není nic moc. Proto se hraboš Dageš rozhodl, že se se syslem Mapíkem bude radši kamarádit. Velké vyprávění o jejich velkém přátelství, o výpravách do vesmíru i do Monte Carla a nakonec i o velké zkoušce, kterou jim připravila zima.
Text Jany Šrámkové o ledních medvědech, které tající sníh a nedostatek ryb dohnal k rozhodnutí opustit milovanou polární zem a hledat si nový domov, není veselý. Jeho závažnost umocňuje úsporný, o to ale výstižnější styl vyprávění, doplněný ilustracemi Terezy Šedivé v tlumených barvách. Mikropříběh s otevřeným koncem zaujme malé čtenáře medvědy ve svetrech a kulichách, ty velké jinotajnou naléhavostí.
„Být jediný, kdo něco umí, není žádná zábava,“ řekl si Ipsík, vzdělaný lýkožrout smrkový (Ips typographus), a naučil číst a psát všechny larvičky v celé kolonii. Když pak přiletěl strakapoud a Ipsíka odnesl, věrní žáčkové na jeho počest začali pod kůru krasopisně vykousávat kroniku lýkožroutího rodu.
Kuba má tubu. Hraje na ni rád a dobře. Když ale jednou utíká před zlými spolužáky, ocitne se v podmetru. V jeho kulisách se odehrává příběh o ztracené tubě, kterou Kubovi z oddělení Ztrát a nálezů vrátí až vládce podmetra Tatubahn.
Velký formát knihy dá vyniknout kolážovitým ilustracím, nicméně ještě více zaujme uhrančivá logika textu vysvětlující fungování podmetra, jehož obyvatelé vyrážejí mimo špičku zalidňovat peróny a dělat zmatky na přestupech, aby se cestující v podzemí necítili osamělí.
Že zmrzliny padají na zem, kloboučky ulétávají z parníků a plyšáci padají do hloubek z vyhlídek, to je jasná věc. Co se ale se všemi těmi ztracenými plyšáky děje? Jana Šrámková má jasno: ztracená koala na Petříně zdivočí, bude běhat po stromech, koupat se ve vodopádu. Jazyk vesele komolící kolalu i volání pomóct doplňují vodovky Anety Františky Holasové, která se vyřádila zejména na humorných scénkách koaly v zrcadlovém bludišti nebo čurajícího zmrzlináře, kterému koala krade nanuky.
Příběh Jany Šrámkové o panáčkovi, který byl nejdřív fazolkou u maminky v břiše, pak rybičkou, houskou i žampionem a nakonec zvídavým panáčkem. Když povyrostl, běhal sám po venku a maminka na něj láskyplně volala z okna. V zimě aby si zapnul bundu, v létě aby se napil. A nakonec panáček vyrostl v pána. Že je to smutný konec? Tak tomu porozumějí snad jen maminky, jejichž dojaté slzy možná ještě více rozpijí vodovkové ilustrace Anny Mastníkové.